Právě vyšlo

 

 

 

 

 

 

Novinky na e-mail

Chcete-li pravidelně získávat informace o novinkách, přihlašte se níže k odběru novinek e-mailem.

Vaše e-mailová adresa:
Počet návštěv: 36761
od prosince roku 2006

Aktuality

Těžiště myšlenek a paradigma pravděpodobnosti

17.10.2008

Úvodní vystoupení Mgr. Michala Horáčka na IV.manažerské konferenci konané 14.října 2008 v Praze pod názvem Ať žijí nové myšlenky.

Dámy a pánové,

          přijal jsem výzvu říci něco na úvod konference, nazvané Ať žijí nové myšlenky. A protože už Voltaire nabádal: „Pánové, napřed mi objasněte své pojmy", budu se chvíli věnovat pojmu „myšlenka".

Vymezení pojmu „myšlenka"

 

         Mé chápání „myšlenky" souvisí s místem člověka ve světě. Je to místo mezi bohem a zvířetem.

          Bůh myslí, ovšem sobě vlastním způsobem - myslí totiž věčné ideje. Ideje tak věčné, jako samo bytí, on sám je ontos ón, jak říkají Řekové, je bytím. A současně je i ideou; jeho bytí je zároveň myšlením. Tak nejen zakládá, ale i zná smysl všeho, proto je vševědoucí. A ví-li všechno, pak i to, že všechno ví.  Jestliže všechno ví, nejen že se nemůže mýlit, ale z povahy věci ani na nic tázat. Je zbaven trýzně napětí, které provází hledání smyslu - je, jak by to výstižně popsal dnes oblíbený výraz, „v pohodě".

          Zvíře nejenže nemyslí věčné ideje, ale abstraktní smysluplností se nezabývá ani na elementární úrovni. Proto neví nic, tedy ani to, že nic neví. Neví-li, že nic neví, rovněž ono se z povahy věci nemůže na nic tázat, a proto ani mýlit. I zvíře je proto zbaveno trýzně hledání smyslu, a tak „v pohodě".

          Člověk je pak jedinečný tímhle: v pohodě není. Ví totiž, že všechno má smysl, ale ví i to, že neví, jaký smysl. Ví-li , že neví, musí se ptát. Je odsouzený k tomu, aby smysl hledal. Navěky vystaven trýznivému napětí mezi tím, co se mu jeví, a tím, co jevy zakládá a tajuplně spojuje.

          Bůh nehledá.

Zvíře nehledá.

A jedině člověk, který ví, že neví, hledá.

Ale v tom je nejen jeho tragedie. V tom je i jeho úžasné privilegium. Ano, úžasné - chtěl by snad kdokoli z nás, dámy a pánové, být bohem nebo zvířetem? Rozmysleme si dobře svou odpověď, protože v případě, že by naše přání bylo vyslyšeno, musíme být připraveni na ztrátu své výsady, která je výsadou účastnit se hry. Neboť právě hra, charakteristická puzením vyklánět se z relativně zjevného do absolutně skrytého, je primární životní kategorií. Hra je starší než kultura, jak v první větě své slavné studie upozornil už Johan Huizinga. Je to kvalita jednání, z níž teprve vyvstávají všechny velké činnosti lidského společenství: metafora, mýtus, kult, řeč, právo, umění i věda - různé sub-disciplíny lidského úkolu hledat smysl. A jako jsou karbaníkovým nástrojem karty, věčně hledajícímu člověku jsou nástrojem ve hře, která je tázáním se po smyslu, myšlenky.

          Tím jsem se, monsigneur Voltaire, pokusil objasnit, co pro účely své přednášky chci rozumět pojmem „myšlenka".

Člověk, který se chtěl stát se bohem

 

          Člověku je tedy dán jak herní cíl - uhadování skrytého smyslu -,  tak nástroj - myšlenka. Je však hledání smysluplnosti a pravdy totéž, co nalézání? Zkušenost učí, že nejeden myslitel bývá v pokušení vložit mezi ně rovnítko. Jinými slovy: nárokovat pro člověka schopnost vědět, že ví. Tedy to, co jsme původně přisoudili pouze bohu.

          Řeknu ještě něco o lidech a bozích.

Dejme tomu o bohyni Afroditě: Ta je zprvu součástí moře. Rozptýlená v komíhavé pěně není pro svět zřejmá, není distinktní. Pak ale pěna dorazí k ostrovu - a právě tam se skládá v Někoho. V jedince, jehož distinkce je velice zřejmá. Jak míní Pierre Bourdieu: „Být jedincem v prostoru znamená být jedním bodem, tedy lišit se, být odlišný. Neboť být odlišný a být signifikantní je jedno a totéž. Signifikantní je opak bezvýznamného."

Afrodita tedy nejprve získává specifický prostor: solidní oporu vyrvanou chaosu. Ale to není všechno, protože setrvat na ostrově by znamenalo přijmout status mocnosti přinejlepším provinční. Takovou je například kterákoli z nymf, zaručujících okolnímu lidu zurčení potůčku.

Afrodita má ovšem větší ambice. A tak putuje dál a především výš - za perspektivou vyvýšenější, než jakou poskytuje ostrůvek. Posléze dorazí až na Olymp. A teprve tam, kam nelze pohlížet shora, se božstvo stává božstvem plně hodným svého titulu. Pouze z nejvyššího nadhledu totiž Afrodita může zhodnotit, potažmo poškádlit, odměnit či ztrestat všechny ty, kteří nejsou „okolo", nýbrž nejen obrazně, ale právě doslova níže než ona. „Před tím, co nikdy nezachází, jak by se někdo chtěl skrýt?" ptají se spolu s Hérakleitem  pozorovaní. Tak ne-bůh uznává, že neví to, co ví bůh.

 

          Jsou však mezi ne-bohy i ti, kteří se s takovým výměrem nechtějí plně spokojit. Patří mezi ně i vědec, říkejme mu třeba René Descartes. Na cestě v Afroditiných stopách také on napřed hledí najít v moři chaosu svůj ostrov jistoty. Nachází jej v tom, co dnes zná každý gymnasista: „Myslím, tedy jsem". Je to věta, již chápejme jako výsledek hledání; člověk se touží opřít o nějakou, jakoukoli, jistotu. Descartes se ptá: Co je jisté? Je jisté aspoň to, že jsem? Ano, odpovídá si, jsem si jistý, že jsem, protože se na to dokáži ptát, tedy myslet.

          Člověk, stvořený k obrazu božímu, tak i svoje bytí pojí s myšlením. Povolán myslet, myslí - a v nezměrném oceánu chaosu nachází své ostrůvky jistoty, postupně je čině archipelágem.

          Jaké povahy jsou ty ostrůvky? Domnívám se, dámy a pánové, že čím větší jistota, tím - stejně jako u alfy a omegy všech jistot, tedy u boha - více ideje. V celé hmotné přírodě nenajdeme třeba číslo osm nebo jediný dokonalý pravoúhlý trojúhelník. Ale právě proto jsou jisté a věčné - i nejmocnější diktátor může všechny hmotné reprezentace pravoúhlého trojúhelníku nechat rozlámat, může i popravit všechny, kteří ideu pravoúhlého trojúhelníka vyznávají poněkud neopatrně nahlas, ale na pravoúhlý trojúhelník tím neudělá nejmenší dojem. Stále bude platit, že obsah čtverce nad přeponou se rovná součtu obsahu čtverců nad oběma odvěsnami. Stále bude čnít jako jistota v moři nejistoty, a tak věčná sláva Pythagorovi, který do písku tohoto ostrova vetknul prapor myslícího, hledajícího lidstva.

          Osvojené jistoty určitou měrou jistotami zůstávají, empirická věda proto může i v proudu času doufat v jejich kumulaci. Na ostrovech jistot buduje pilíře svých technologií, technologie pak poskytují člověku zbraně v boji se silami, jimž dříve, bezbranný, podléhal. Jsou to zbraně tak účinné, až se z toho hlava točí. Avšak odstředivka takové hlavy snadno sedimentuje pýchu, která dává zapomenout na to, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, nikoli bohem učiněn.

          Zisk ostrůvku jistoty, zisk slavný a velkolepý, jímž se člověk definitivně povyšuje nad zvíře, může i pobloudit. Natolik, že člověk zatouží povýšit se i nad lidi. Tím neříká nic jiného, než že chce zasednout u jednoho stolu s bohy; přistál už na Měsíci a jednou patrně stane i na Marsu, ale on chce ještě mnohem dál a výš - podobně jako Afrodita chce na Olymp.

          Z této touhy vyplývá mnoho věcí. Kromě jiného třeba to, že jako území svých jistot člověk nechce jen dobývat ostrůvky, nýbrž veškerý prostor a veškerý život. Zkrotil záškrt a obrnu, jednou snad eliminuje i zkázonosnost hurikánů a tsunami, ale to nestačí: chce zkrotit důsledky všeho překvapivého, neboť překvapení, jak si povšiml, mohou být nejen příjemná, ale i velice nepříjemná. Teprve až zkrotí veškerá rizika, bude se moci věnovat dílu, které opravdu potrvá. A protože největší rizika, jak si také povšiml, nepřinášejí záškrty, hurikány a tsunami, nýbrž ve společnosti žijící lidé, rozhodl se ustavit vědy o lidech, vědy společenské.

          Je to přání, které od dob osvícenců získalo na nebývalé popularitě, vrcholící v éře modernity. Právě snaha dostávat veškeré riziko pod kontrolu je jednou z ústředních myšlenek, které modernitu od vzdálené minulosti odlišují, a tak ji činí signifikantní. A z této ústřední myšlenky vycházejí i všechny další, které označujeme za moderní. Prolnula se do všech oborů. Výmluvněji nad jiné to shrnuje Lon Fuller v eseji Morálka práva: „Celý náš právní systém," říká, „je komplexem pravidel sloužících k záchraně člověka před slepou hrou náhody a k jeho bezpečnému nasměrování na cestu cílevědomé a tvořivé činnosti". Fuller dále říká, že „podle práva upravujícího náhradu škody může člověk jednat, aniž by musel odpovídat za škody, které jsou náhodným vedlejším produktem jeho jednání."

          Vše, co je skutečně vědecké, je jisté tím, že se jeví jako vykazatelné a zejména očekávatelné. Hra, typická svou nejistotou, má skončit. A to představuje první krok v mysli člověka, který touží stát se bohem.

          V Afroditiných stopách míří část společenské vědy k pozorovatelně, vyvýšené nad jiné. Z ní pak takový vědec hodlá hodnotit ty, k nimž už nepatří, protože oni jsou teď pod ním. Jejich šepoty a výkřiky mu naznačují, že výraz „barbaři" je stále výstižný. Tyto lidi, ne-vědce, spojuje v jeho očích povýtce dvojí: jednak sami ani nevědí, co vlastně činí (ale on říká, že to ví a bude-li chtít, může bláhovost jejich způsobů rozkrýt, a tak umožnit jejich „nápravu"); jednak se vyskytují po celé rés extenza sociální skutečnosti, jinými slovy všude mimo vědcovu rozhlednu. Výsostně vlastní prostor tedy nemají, zatímco on ano. A zakrátko nevyhnutelně dojde k tomuhle: teoretik se ocitne v pokušení zaměnit aktérovo hledisko se svým, například, jak suše konstatuje Bourdieu „při hledání odpovědí na své teoretické otázky, které si praxe nikdy neklade, protože nemá potřebu si je klást". Vzhledem k tomu, že z hlediska jím odkrytého, ale jim dosud utajeného smyslu tropí ti malincí tam dole samé hlouposti, považuje pozorovatel za vhodné pokusit se jim v tom zabránit.

          Tímto krokem si vědec osvojuje kompetence boha úplně. Nejednou je pak s velikým nadšením hledí i uplatnit.

 

Následky zbožnění společenských věd

 

          Jenže...čím větší nadšení, tím rozsáhlejší škody. Tak rozsáhlé, že nadchází čas, dámy a pánové, božskou podstatu společenské vědy a všeho, co se ve vztahu ke společenskému chování lidí prohlašuje za expertní, konečně podrobit otázkám.

          Aspoň jedna z nich: je pravoúhlý trojúhelník ontologicky založen stejně jako člověk? Řekl bych, že nějaký rozdíl by se v tom najít dal: pravoúhlý trojúhelník trčí ve světě idejí, a tak je nezranitelný ve světě hmoty; jako věčný nepodléhá času; nemá žádná přání, žádné vrtochy, žádné otázky. To všechno však má člověk, entita přešlapující, jak říká Julia Kristeva „na křižovatce vědomého a nevědomého", a proto takřka nevyzpytatelná i sama sobě, natož svým nejbližším, natož komukoli jinému.

          Výčet škod, jež nám toužení po božských jistotách ohledně sociálních procesů způsobilo, by byl doslova nekonečný. Připomenu jen mrzutosti, které přivodil vědec jménem Karel Marx, když ohlásil, že smysl lidského směřování obecně a jednotlivých věcí partikulárně není třeba dále hledat, neboť on už jej našel. (Jeho komplic Engels doslova prohlásil, že tato zjištění jsou stejně jistá, jako že se planeta Země jednou zřítí do Slunce). Marxem nabízené jistotě uvěřili mnozí, a to s nadšením vpravdě památným; spolu s ním vystoupili na pozorovatelnu, nad níž vyšší není. Odtud pak hodlali trestat a všelijak jinak škádlit nebohé ne-bohy pinožící se tak hluboko pod nimi, pod „lidmi zvláštního ražení", což je jen jiný výraz pro „bohy". Pokud disponovali „vědeckým světovým názorem" a z něho vyplývající jistotou, museli „lidé zvláštního ražení" spatřovat v těch, kteří jejich jistotu nesdíleli, buť škůdce, anebo choromyslné. V prvním případě je stříleli nebo zavírali do koncentračních táborů, ve druhém posílali do blázinců.  Nedivme se tomu - taková je neúprosná logika důsledného, z vlastního hlediska vlastně poctivého uplatňování vědy na hru, které říkáme život.

Po stu milionech mrtvých a po devastaci poloviny planety se přesvědčení o božské podstatě Karla Marxe když ne rozplynulo, pak alespoň zproblematizovalo. Zlomit hůl nad Marxem je proto snadné. Tady však, dámy a pánové, zdaleka nejde jen o Marxe - nýbrž o postavení, o funkci a o přínos přinejmenším těch věd, kterým říkáme společenské. Sociologie, politologie a - jak dodávám se zvláštním důrazem, neboť mi neuniklo, že jako řečníci mě u tohoto pultíku zakrátko vystřídají ekonomové - například také ekonomie. Tam dosud zhusta trvá nabídka „jistot". Dovolím se však zeptat: jak jisté tyto jistoty jsou a opravdu chceme vytvářet po nich poptávku?

Pokusím se najít tři z nejdůležitějších procesů posledních dvaceti let a vzpomenout, jakou roli v nich sehrála společenská věda. První: Ústavy plné skvěle placených politologů nedokázaly ještě ani v létě roku 1989 předvídat iminentní rozpad bolševického impéria a zhroucení bipolárního světa. Druhý: Ústavy plné sociologů nevyprodukovaly byť jedinou použitelnou strategii budoucího soužití většinové populace s Romy. Třetí: Vědecky řízená zpravodajská centra si nedokázala ani představit islamistický útok na ikonické budovy Spojených států... A přesto, že predikční schopnost všech zmíněných a mnoha dalších institucí se zas a znovu ukazuje stejně zoufale vratká jako předpovědi marxistů, společenské vědy dál produkují to, co máme kupovat jako jistoty.

Samozřejmě že dnes nabízejí nespočet studií, proč se Sovětský svaz a jeho říše musel poroučet, proč budování ghett a la Chanov nemohlo fungovat, proč teroristé nevyhnutelně museli zaútočit, a to dokonce právě tím způsobem, jakým zaútočili. Někdy je to zajímavé a občas velice chytré, ale tu si věda nevšímá toho, co se stane, nýbrž výhradně toho, co už se stalo. Zpětně je ovšem možné racionalizovat, jak už dávno konstatoval Max Weber, naprosto cokoli.

Úplný festival zpětné racionalizace pak pozorujeme právě v těchto dnech, kdy je nám předkládáno tolik studií dokládajících, že krach tolika investičních bank, ba dramatického zemětřesení v prostoru, jemuž se říká Wall Street, byl nevyhnutelný, vlastně jistý. Škoda že nám to nějaká ekonomická instituce důrazně a přesvědčivě neprozradila před rokem či dvěma.

I kdybychom vůbec uznali, že aspoň zpětný pohled jistotu nabízí - o čemž však také velice pochybuji -, jakou má taková jistota hodnotu? Co je vám platné, že se dnes dovíte, proč jste tenkrát ty Lehman Brothers neměli kupovat?  Taková vědecká expertiza mi připomíná anglický idiom adding insult to injury, a tak mi v této souvislosti dovolte odvolat se na svou zkušenost hazardního hráče a použít jeho specifický, poněkud hovorovější jazyk: „Nedívejte se mrtvým do prdele. Koukejte živým do očí."

Pohled do živých očí je ovšem pohled do budoucnosti, a to se všemi nejistotami, které přináší. Je to návrat domů. Návrat do hry, vlastní člověku.

 

Tržiště myšlenek a paradigma pravděpodobnosti

 

Ani hypoteticky dokonalá znalost minulosti ovšem neznamená pro odhad budoucích událostí víc než málo. To potvrdí ti, kteří ze skutečnosti, že bankovní dům Lehman Brothers existoval po 158 let, čerpali „jistotu" jeho robustního života i pro další léta. Víra v člověkem dešifrovatelnou kauzalitu životních okolností je fikce skoro stejně nebezpečná jako přesvědčení, že se člověk může a má stát bohem.

Mimochodem: chce-li tu a tam někdo opustit lidský výměr a chovat se jako zvíře, svěřujeme ho do péče psychiatrů. Rozhodnutí chovat se jako zvíře však není o nic pitomější nežli pokus chovat se jako bůh - takto zmatené lidi však zahrnujeme respektem. Proč to děláme?

„Velká finanční krize, píše v těchto dnech Lenka Zlámalová, se příčí všem dogmatům a zaručeným pravdám". Jak by ne, dámy a pánové, vždyť zaručeným pravdám se příčí jakákoli událost sociálního světa.

Informace, kterou máš, není informací, kterou chceš. Informace, kterou chceš, není informací, kterou potřebuješ. Informace, kterou potřebuješ, není informací, kterou můžeš získat... Dokážeme shromáždit velké i malé kusy informací, ale nikdy je nemůžeme propojit. Nikdy nevíme, jakou kvalitu náš vzorek má. Dospět k soudu a pak na jeho základě konat je proto tak obtížné a tak riskantní - říká Peter Bernstein, jeden ze společenských vědců, kteří nazřeli, že bohy nejsou. A dodává: Nemáme-li dostatek informací, musíme se spolehnout na induktivní úvahu a pokusit se stanovit si míru pravděpodobnosti, kurz.

A právě to je, dámy a pánové, po mém soudu myšlenková trasa, která si zaslouží naší pozornosti.

Naprosto neříkám, že by se člověk měl hledání smyslu vzdát. Ani to, že bychom měli společenské vědy zrušit. Sám se jako kulturní antropolog za společenského vědce považuji a jsem na svůj obor pátrání po pravdě hrdý. Pouze si nemyslím, že jsem si osvojil božské kompetence.

„Pátrání po pravdě je úkolem, k němuž jsme povoláni nějakým zákonem. Je však možné, že tento úkol je třeba plnit mnohými a zcela odlišnými způsoby." Říká Jean-Francois Lyotard. Plnění zmíněného úkolu mnohými a zcela odlišnými způsoby si ovšem dovolím považovat nikoli za možné, nýbrž za nezbytné. Podle mého mínění se člověk přitom musí pouze vzdát arogantního přesvědčení, že je mu dáno eliminovat nevyzpytatelnost a rizika. Proto se jeho hledání musí odehrávat v rozpravě, která je kritická a strukturovaná . A to i tím, že své subjekty „nezatýká" a „neuvězňuje", nýbrž, méně metaforicky řečeno, vyznává myšlenku, že zkoumané prvky a vztahy nemají a nesmějí mít fixovaný a finální význam, že tento význam je naopak různorodý, pohyblivý a otevřený k vyjednávání, že výsledkem společensko-vědní práce může být pouze návrh, očekávající způsob svého hodnocení na tržišti myšlenek. Za návrhy sice nelze kasírovat tolik, co za recepty, ale co se dá dělat - na trzích už splaskly i jiné bubliny.

Připouštím, že i tržiště myšlenek má daleko k samospasitelnosti, neboť i na něm může získat nejvyšší „cenu" koncept, jehož praktické uplatňování přinese katastrofální důsledky. Takové nebezpečí lze ovšem dramaticky omezit - zejména tím, že toto tržiště bude pohledy na sociální skutečnost jen nezaujatě shromažďovat, že ve snaze po co nejostřejším epistemologickém prosvětlení je bude neustále vystavovat vzájemné kritice, a že nebude nikým řízeno. Ani autorům a heroldům těch nejpřesvědčivějších vizí pak nebude přiznávána kompetence vlastníků klíčů ke spáse. Nýbrž jen vykladačů, kteří jsou si vědomi, že „fikce poznání se vztahuje ke chtíči být hlediskem," jak učí Michel de Certeau. Souhlasím s ním - ovšem za předpokladu, že chtíč být hlediskem je legitimní; jen si nesmíme nárokovat své hledisko jako jediné a jisté.

Každopádně zaznamenávám, že pro člověka, jenž jako jediný tvor ve známém vesmíru je „nějakým zákonem" patrně opravdu „odsouzen ke hledání smyslu" navrhoval už v polovině minulého století Clifford Geertz „vědu, jejíž postup je charakterizován spíše tříbením diskuse než zdokonalováním konsensu; to, co se zlepšuje, je přesnost, s níž se navzájem rozčilujeme." Čímž ostatně navázal na šestadvacet staletí staré dictum prvního radikálně „postmoderního" myslitele, Hérakleita: „Z rozličných tónů vyladění, a všechno vzniká sporem".  Anebo připomenu slova historika Felipe Fernándeze-Armesta: „Skutečnost je jako víla při koupeli, zahlédnutá mezi listy: čím více měníte perspektivu, tím více se vám odhaluje. Chcete-li ji spatřit celou, musíte obsáhnout mnoho zorných úhlů..."

Nu, v celé kráse ji nikdy nespatříme. Smiřme se s tím. Smíříme-li se, jako bychom podstoupili očkování proti zkázonosnému konceptu jistot. Zdaleka tu nejde jen o důvěryhodnost společenských věd, jedná se o způsob myšlení každého z nás. Všichni totiž žijeme v zemi, která jen v posledních šedesáti letech zažila, jak konstatuje Miloš Havelka, tolik cílených intervencí do sociální struktury jako málokterá jiná. Všechny byly motivovány rasově, národnostně nebo třídně a každou z nich inspiroval pocit jistoty, že už víme, jak inženýrsky napravovat život.

Měl-li jsem na úvod této konference upozornit na to, co máme přijmout, pak právě toto: přijměme své lidství. Přijměme, že jsme snad výš nežli zvíře, ale určitě níž než bůh. Přijměme svou vrženost do hry, která je naší výsadou. V oboru přemýšlení o člověku a jeho chování ve společnosti konečně odmítněme pobloudilý koncept „jistoty" a přijměme koncept herní nejistoty. Není to nová myšlenka, o niž jste mě  žádali, nýbrž velice stará, neboť bohabojná.

Ctěme pravdu, a víc než to: milujme intenci a princip pravdy. Ale vězme, že ta je jen velebným jménem božím a že my, jako lidé, se v odhadování pravdy o lidech můžeme dobrat nanejvýš pravděpodobnosti. I to je velký a vznešený úkol. Ne nadarmo jím byl pověřen člověk jako tvor Stvořiteli nejmilejší a nejbližší.

Má řeč byla jen pozváním na cestu. Dámy a pánové, vydejme se k paradigmatu pravděpodobnosti. Vždycky jsme do něho patřili, pak jsme jen na pár set let hloupě zpychli. Nadchází čas to napravit.

 

Děkuji vám za pozornost.

 

 

 

 

 

zpět

Josef Koutecký (1930)

 

Zakladatel samostatného oboru dětské onkologie a české (pražské) školy dětské onkologie. V roce 1978 vydal se spolupracovníky knihu Nádory dětského věku, první monografii onkologie u nás. Pět funkčních období byl děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1997 - 2000 byl prorektorem UK pro vnější vztahy. Bylo mu uděleno prestižní státní vyznamenání ,,Medaile za zásluhy". V nakladatelství Gasset mu letos vyjde kniha Moje třetí láska, jejíž součástí jsou eseje sedmi jeho přátel Cyrila Höschla, Martina Hilského, Jiřího Michala. Richarda Škáby, Vladimíra Vondry, Rudolfa Zahradníka a Karla Zemana.

Podrobnější informace o autorovi najdete v sekci "Autoři".

 

 

 


Aktuality

Nová pohádka populárního lékaře Josefa Kouteckého

06.03.2018

Vyjde v říjnu 2018 a dnes přinášíme první ukázku

Vychází nová zajímavá publikace o příčinách kardiovaskulárních onemocnění

14.03.2017

Kardiolog MUDr. Jan Bruthans je autorem odborně zaměřené studie o příč ...

archiv aktualit >