Co se chystá

Právě vyšlo

Tomislav Petr -                 Za Římem 

Josef Koutecký - Moje třetí láska

 

 

 

Novinky na e-mail

Chcete-li pravidelně získávat informace o novinkách, přihlašte se níže k odběru novinek e-mailem.

Vaše e-mailová adresa:
Počet návštěv: 33899
od prosince roku 2006

Aktuality

Nová pohádka populárního lékaře Josefa Kouteckého

06.03.2018

Vyjde v říjnu 2018 a dnes přinášíme první ukázku

Malostranský pan doktor Heřman Purkrábek se představuje

Je to už mnoho let, ve kterých pan doktor žil a byl nejznámější a nejoblíbenější osobností na celé Malé Straně. Byl Malostraňákem duší a tělem. Na Malé Straně se narodil, na ní prožil krásné dětství, učil se na obecné škole, vystudoval gymnázium a když potom dokončil studium medicíny na slavné lékařské fakultě za řekou, stal se po dlouhé roky lékařem všech Malostraňáků.

Přebýval ve stále stejném domě, dlouhý čas s rodiči, kteří se v něm viděli. Byl jedináčkem. Jeho otec byl vyhlášeným a uctívaným advokátem a jeho maminka se obětavě starala o malou rodinu a o Heřmánka zvláště. Žil jako v bavlnce. Miloval své rodiče a do medicíny se zamiloval tak, že se zapomenul oženit. Stal se z něho starý mládenec. Rodiče stárli a nadešel čas, kdy odešel na věčnost Heřmánkův otec a brzy po něm i zkrušená maminka. Pan doktor zůstal v domě i v životě sám. O tom jak to dopadlo se píše o kousek dál.

Pan doktor byl nejen osobností na výsost oblíbenou, ale i svéráznou. Byl menší, podsaditý, měl velkou, trochu hranatou hlavu s ostře řezanou bradou. Na hlavě se mu čepejřil věnec kudrnatých vlasů a hrany tváře i bradu mu zakrývaly právě takové kudrnaté vousy. Tváři vévodil nos úctyhodné velikosti. Na jeho kořenu měl pan doktor stále nasazený cvikr. Za jeho skly zářily bystré a laskavé oči jako dva uhlíky. Oblečen byl vždy do krátkého černého kabátu a černošedě štráfkovaných kalhot. Takovému obleku se říká žaket. Dnes už se nosí málo. Černé měl i boty. Za chladných podzimních dnů a v zimě nosil černý kabát se širokým dvojitým límcem, samozřejmě také černý a kolem krku měl obtočený dlouhý bílý šál. Ze všeho černého to byla jediná, do očí bijící výjimka.

Hlavu mu pokrýval v létě i v zimě vysoký černý klobouk s širokou krempou. V zimě ho chránil před zimou, v létě před žhavými slunečnými paprsky. Pro pana doktora však splňoval ještě jednu důležitou úlohu. Zakrýval kulatou, lesknoucí se pleš na temeni hlavy. Legraci by si z ní nikdo dělat netroufal, ale pozornost by vzbuzovala určitě, protože mezi hustými kudrnatými vlasy doslova zářila. Klobouk odkládal pan doktor jen doma, v kostele a když vyšetřoval pacienty. Tak oblečen si to štrádoval malostranskými uličkami s lékařskou brašnou v levé a štíhlou hůlkou špacírkou v pravé ruce. I ty obě byly černé.

Chodíval rychle, svižně, s usměvavou tváří, tu na jednu a hned zase na druhou stranu odpovídal na pozdravy kolemjdoucích, jen tu a tam se na chvíli zastavil. Buď proto, že potkal přítele nebo vzácného známého, ale také proto, aby se zeptal na zdraví nebo potíže kohokoliv, i toho nejchudšího. Dobře věděl, kdo potřebuje potěšit nebo poradit.

Doma to bylo něco jiného. Hned dole ve vstupní hale odložil klobouk, a pokud měl svůj havelok, i ten. A také sundal své tak uchozené boty a s úlevou vklouzl do pohodlných domácích pantoflí. Teprve pak vystoupal do svého bytu v prvním poschodí a těšil se na chvíli odpočinku. V pracovně si odložil i kabát žaketu a uvelebil se do křesla k malému stolku. Paní Amálka o jeho příchodu věděla a už mu připravovala šálek kávy, kterou neuměl nikdo uvařit lépe než ona a kousek sladkého moučníku. Přinesla mu pohoštění nahoru, pan doktor poděkoval a už si užíval. K půlce šálku kávy si pochutnával na sladkém a ke druhé půlce si zapálil viržinko, bafal a uvažoval jak naloží se zbytkem dne.

On byl totiž pan doktor mužem řádu. Pokud se nepřihodilo něco naléhavého, a to se v lékařském povolání stává, měl den přesně rozvržený. Ráno vstával brzy, dodržoval přísloví, že ráno dává, večer bere. Dal se do pečlivého pořádku a pak se rád v klidu nasnídal. Po snídani vypil šálek dobré kávy, byl větší a vystačil mu k tomu, aby spolu s ní vykouřil své první viržinko.

Přesně v devět hodin odešel dolů do své ordinace, před kterou čekával už hlouček těch, kteří stonali, a jednoho po druhém pečlivě vyšetřil a rozhodl jak se bude léčit. Recepty, tenkrát často složité, protože léky připravovali lékárníci sami, žádné továrny na léky nebyly, psal úhledně. Říká se, že doktoři nepíší, ale škrábou nebo drápají. Pan doktor ne, chtěl, aby pan lékárník nemusel jeho písmo luštit. Čas strávený v ordinaci byl různý podle počtu pacientů, jiný v létě a jiný v zimě, ale ať tak či onak, pan doktor to vždycky jakoby zázrakem stihl do poledne.

Obědval doma, střídmě a paní Amálka, výborná kuchařka, dobře věděla, co panu doktorovi chutná. Potrpěl si na dobré polévky a pak už se to střídali, měl rád slané i sladké, vždycky s mírou a talíř zůstal vždy prázdný. Maminka ho už od dětství učila, že zbytky se nemají nechávat. Po slaném vypil sklenici piva, po sladkém sklenici ovocné šťávy. Také byly dílem paní Amálky, z různých druhů ovoce a v komoře jich stály celé řady lahví. Po obědě si malou chvíli oddechl a vydal se na návštěvy pacientů, kteří museli stonat doma v posteli. Vždycky jich bylo několik a pan doktor je měl seřazené tak, aby nemusel běhat sem tam. Obcházel je do tří, půl čtvrté. A to už se vracíme zpátky, do jeho odpoledne k druhé denní kávě a druhému viržinku.

Když dopil odpolední kávu a dokouřil viržinko, šel od jara do podzimu někdy do zahrady potěšit se květinami, jindy do hudebního salónu si zahrát a potěšit se hudbou a ne právě zřídka o poschodí výše, kde měl naskládány své starožitnosti a dílnu. Když zůstával v bytě, oblékal si dlouhý měkký župan, do dílny pracovní halenu.

Procházky zahrádky nebyly jen tak. Pan doktor šel od květiny ke květině, od keře ke keři a všem věnoval velkou pozornost. Jednu pohladil, druhé domlouval a třetí chválil. Nahlas, jakoby trpěl samomluvou. On ale dobře věděl, že i na kytičky je zapotřebí hovořit a že podle toho rostou a kvetou. K voňavým si rád a dlouho přičichával a vychutnával jejich vůni. S některými se doslova mazlil, narovnával pokřivené a těm, které překrývaly vyšší sousedky, uvolňoval místo, aby i k nim se dostalo sluníčko. Pan doktor svoji zahradu a své kytičky miloval.

Byly ovšem dny, kdy to bylo jinak. Po odpoledním odpočinku se pan doktor znovu oblékl a šel se podívat, co je nového v knihkupectví pana Huberta Babůrka. Ten ho nadšeně vítal, protože pan doktor knihám rozuměl. Bylo jich tam nespočet, seřazených pečlivě v mnoha regálech od podlahy ke stropu, přesně podle toho, o čem pojednávaly. Pan Babůrek obchodoval knihami novými i starými, které prošly už mnohýma rukama. Na ty nové pan knihkupec pana doktora upozornil, některé mu ukázal a ty staré si pan doktor prohlížel rád sám. Občas mezi nimi našel pravé poklady - staré vzácné tisky, které měl moc rád. To ale pan knihkupec věděl a když nějakou takovou koupil, panu doktorovi ji schoval. Stávalo se málokdy, aby pan doktor vycházel z knihkupectví bez knihy. Často jich odnášel několik.

Jindy navštívil pan doktor starožitnický obchod pana Teodora Malypetra. To byl veliký obchod o několika místnostech přeplněných obrazy, sochami, starými zbraněmi, porcelánovými figurkami, hrníčky a talířky, svícny i hodinami. A mezi nimi byly starožitné výrobky ze skla, ze kterých byly nejvzácnější ty, které byly vyrobeny v Benátkách. Samozřejmě byl v obchodu i starožitný, nádherný nábytek, skříně, komody, stolní soupravy, stolky, židle a křesla i vzácné sekretáře. A na nich starožitné hodiny. Některé z nich visely na zdech a některé hrály. V zásuvkách komod a sekretářů se ukrývaly staré mince, medaile a vojenské řády. Ale ani to nebylo všechno, bylo toho tolik, až oči přecházely. Tam byl pan doktor ve svém živlu. Pan Malypetr byl na slovo vzatý odborník, všechny ty předměty dovedl posoudit a ocenit. Pan doktor se doslova kochal a rád si nechával starožitníkem vyprávět o osudu některých starožitností, o jejich původu a cestách, kterými prošly. Pan Malypetr starožitnosti nejen dokonale znal, ale miloval. Často byl na rozpacích, jestli si nějakou nechat do vlastní sbírky. Ale i tady je obchod obchodem, prodávat se musí. Nemalá část zařízení bytu pana doktora pocházela ze starožitnictví pana Malypetra. Byla to vášeň, čas od času si musel pan doktor nějakou starožitnost koupit, i když už je neměl kam dávat. Mnoho jich bylo uloženo ve skladu pana doktora, pod střechou ve druhém poschodí jeho domu. Jen občas trávil pan doktor odpoledne a podvečer jinak, ale na to ještě dojde, právě tak na to, jak trávil pan doktor večery. Usínával kolem jedenácté, na počátku noci. Než usnul, procházel v mysli celý uplynulý den, aby věděl, co udělal dobře a jestli v něčem nechyboval, aby to mohl druhý den napravit. Takový byl a tak šel den po dni pan doktor Purkrábek.

 

zpět

Josef Koutecký (1930)

 

Zakladatel samostatného oboru dětské onkologie a české (pražské) školy dětské onkologie. V roce 1978 vydal se spolupracovníky knihu Nádory dětského věku, první monografii onkologie u nás. Pět funkčních období byl děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1997 - 2000 byl prorektorem UK pro vnější vztahy. Bylo mu uděleno prestižní státní vyznamenání ,,Medaile za zásluhy". V nakladatelství Gasset mu letos vyjde kniha Moje třetí láska, jejíž součástí jsou eseje sedmi jeho přátel Cyrila Höschla, Martina Hilského, Jiřího Michala. Richarda Škáby, Vladimíra Vondry, Rudolfa Zahradníka a Karla Zemana.

Podrobnější informace o autorovi najdete v sekci "Autoři".

 

 

 


Aktuality

Nová pohádka populárního lékaře Josefa Kouteckého

06.03.2018

Vyjde v říjnu 2018 a dnes přinášíme první ukázku

Vychází nová zajímavá publikace o příčinách kardiovaskulárních onemocnění

14.03.2017

Kardiolog MUDr. Jan Bruthans je autorem odborně zaměřené studie o příč ...

Ještě jsem nedokouřil své poslední viržinko

13.03.2017

Zcela zaplněná aula Karolina byla 1.března 2017 svědkem premiéry telev ...

archiv aktualit >