Co se chystá

Právě vyšlo

Allan Gintel - Zahrady pozemských radostí

 

 

 

 

 

Novinky na e-mail

Chcete-li pravidelně získávat informace o novinkách, přihlašte se níže k odběru novinek e-mailem.

Vaše e-mailová adresa:
Počet návštěv: 35754
od prosince roku 2006

Aktuality

Rozhovor s Tomislavem Petrem

12.01.2014

Letos vyjde v edici Bounty nakladatelství Gasset již třetí knížka přírodovědce Tomislava Petra, dlouholetého spolupracovníka Organizace spojených národů a velkého cestovatele. Kniha je dílem cestopisný dokument, dílem zajímavý životní příběh a pojednává o jeho dlouholetém působení v Ghaně, Ugandě, Tanzánii a Keně. Její autor žije střídavě v Austrálii a v České republice. Při jeho pobytu v Praze s ním spisovatel a rovněž známý cestovatel Bohuslav Šnajder pořídil obsáhlejší rozhovor.

 

VŠUDE SE DÁ NAJÍT NĚCO POZORUHODNÉHO

Rozhovor Bohuslava Šnajdera s dr. Tomislavem Petrem, autorem dvou originálních cestopisů, které vyšly v nedávné době v nakladatelství Gasset.

Střední Asie patří po rozpadu Sovětského svazu k trochu záhadným koutům naší planety. Ve všech pěti někdejších sovětských republikách se dostaly k moci místní elity, mnohdy bývalé komunistické kádry. Objevily se podivné režimy stavějící zlaté sochy svých představitelů, otáčející se za sluncem - mám na mysli třeba Turkménii za vlády Saparmurata Nijazova, oslavovaného též jako Turkmenbaši, „otce Turkmenů". Všude rostou nové mešity, sílí vliv radikálního islámu, do mocenského vakua se tlačí Turecko, Spojené státy, Irán i Čína.

Slyšel jsem, že nástupce Nijazova už pozlacenou sochu svého předchůdce sejmul a prosazuje realističtější politiku. Informovanost se v poslední době pomalu zlepšuje, na ledovce Altaje, Ťan-šanu nebo Pamíru už zase míří horolezci, začínají zde znovu jezdit i turisté. S vědou je to horší. Máme jen málo informací o tom, co se v jednotlivých republikách děje. Situace se ale začíná zlepšovat, také díky zapojení do mezinárodních organizací, a to jak vládních, tak i nevládních. Během svého působení v Organizaci pro výživu a zemědělství (FAO), založené OSN, jsem byl třikrát v Kazachstánu, který je největší a nejbohatší a v odborných kruzích se o něm ví nejvíce. 

Není nedostatek vědeckých informací způsobený i tím, že z jednotlivých zemí odešlo velké množství ruských odborníků, kteří většinou tvořili základ vědeckých ústavů, a tím klesla i jejich vědecká úroveň?

K odchodu ruských odborníků docházelo už v šedesátých letech. V Turkmenistánu, Kazachstánu i Uzbekistánu byli už tehdy šéfové vědeckých institucí nahrazováni místními lidmi. Po rozpadu Sovětského svazu se tento odchod samozřejmě urychlil. Osamostatnění těchto zemí však umožnilo ve vědě navazování širší mezinárodní spolupráce. O tom se bohužel dozvídáme ze sdělovacích prostředků málo, tisk zajímají převážně jen politické problémy.

Pracoval jste v desítkách zemí. Proč jste se v knize Krajiny včerejška vrátil ke svým cestovatelským i přírodopisným začátkům? Z nostalgie?

V šedesátých letech se ve Střední Asii provádělo ohromné množství základního i aplikovaného výzkumu. Každá zdejší republika měla svoji Akademii věd a výzkumné ústavy, každá universita měla řadu oddělení. Na taškentské univerzitě připadal jeden přednášející profesor na deset studentů. O tom se nám dnes ani nesní. Byl prováděn rozsáhlý biologický výzkum zahrnující ochranu zvířat. Přesto se tehdy každý mohl vydat na lov do hor a zastřelit si tam, co chtěl. Ohromné zavlažovací systémy se stále rozšiřovaly a výzkum se věnoval boji proti škůdcům zemědělských plodin, především bavlníku.

Shromáždil jsem z té cesty spoustu podkladů z nejrůznějších univerzit a ústavů tehdejší Akademie věd, přivezli jsme balíky odborných publikací. Čtení to bylo a doposud zůstává velmi zajímavé. To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl i po letech všechno sepsat. Mimo kniha ukazuje, že ve Střední Asii tehdy pracovali špičkoví vědci, jejichž bádání rychle plnilo bílé skvrny na mapě vědění této rozsáhlé oblasti. 

Komu je tedy kniha Krajiny včerejška určena především: cestovatelům? Studentům? Přírodovědcům?

Jsou tu uvedeny základní informace o hlavních typech středoasijské přírody, o pouštích, horách, jezerech, řekách a zavlažovacích systémech. Napsal jsem rovněž pár slov o kulturním rozkvětu této oblasti v raném novověku. Fascinující je sledovat ústup ledovců v oblasti Ťan-Šanu, kde je tento ústup dobře dokumentován a svědčí o vlivu postupně se měnícího podnebí. Odborné kapitoly zachycují i dnešní stav - pojednání o ohrožených zvířatech ve Střední Asii bude zajímat ochranáře přírody. Jiné kapitoly se věnují rostlinstvu a živočichům různých typů krajiny. V knize se prolíná vyprávění o cestě s odbornými kapitolami, které jsou aktualizovány. Zachycují tehdejší stav vědy i přírody a umožňují srovnání s dneškem. Doufám, že v mé knize najdou něco zajímavějšího mnozí, kteří rádi cestují a kteří mají zájem o přírodu v širokém slova smyslu. Snad si v knížce zalistují i lidé odbornějšího zaměření. Této oblasti se doposud věnoval jen málokdo, a proto jsem do knihy zahrnul i málo dostupné údaje, které mohou být užitečné třeba botanikům, zoologům a glaciologům.

Soukromé cestování po Sovětském svazu nebylo snadné a do některých oblastí cizinci vůbec nesměli. Mohl jste se pohybovat zcela bez omezení?

Seznámil jsem se v Praze s Ruskou, která pracovala na zeměpisné fakultě Leningradské státní univerzity (dnes Petrohradské státní univerzity). Dva nebo tři roky jsme si dopisovali, a pak se rozhodli, že se vezmeme. V socialistických zemích byl ovšem sňatek s cizím státním příslušníkem vždycky problém. A co teprve v Sovětském svazu! Poslal jsem své budoucí manželce „pozvání za účelem sňatku" - tak se ten dokument tehdy nazýval. Po svatbě v Čechách se ale musela vrátit domů a zažádat tam o vystěhování, protože samotný sňatek ještě k vystěhování neopravňoval. Vyřizování se tak protahovalo, že jsem se rozjel do Leningradu a prohlásil, že neodjedu ze Sovětského svazu, dokud povolení nedostaneme. Vyřizování dokumentů se ale vleklo dál, a tak jsme se rozhodli využít volného času a navštívit Střední Asii. Léto vrcholilo, teploty překračovaly čtyřicítku, ale neměli jsme na vybranou.

Psal jsem v té době knížku o oceánografii a o životě v mořích, ale pouště a polopouště mě nepřestávaly přitahovat. Měl jsem spoustu odborných knížek o Střední Asii, rusky jsem uměl dobře. Rozhodující byla ale podpora profesora Petrova, vedoucího zeměpisné fakulty Leningradské státní univerzity. Moje manželka u něj pracovala jako asistentka, vyjížděla s ním na expedice do Kazachstánu. Právě on mě vybavil doporučujícími dopisy a napsal svým známým ve Střední Asii. To mi otevřelo dveře.

Nemáte při srovnávání krajiny vašeho mládí s dneškem pocit, že změny, ke kterým ve Střední Asii dochází, jsou rychlé a někdy katastrofální? Aralské moře téměř zmizelo z mapy, ale voda ubývá i v jezeru Balchaš a donedávna dokonce i v Kaspickém moři. Dochází k zasolování půdy, zmenšuje se rozsah vysokohorských ledovců, rychle roste počet obyvatelstva.

Viděl jsem ještě Aralské moře v plné kráse. Už tehdy ale odběr vody na pěstování bavlníku neustále rostl a překotně se zvyšoval i počet obyvatel ve středoasijských republikách. V Turkmenistánu měla například průměrná rodina dvanáct dětí. Úspěchem by bylo srazit porodnost na pět.

Kdysi velká řeka Amudarja je prakticky vyčerpána na závlahy, ještě než doteče do Aralského moře. V Aralském moři vyschla většina vody, někdejší „moře" se rozdělilo na dvě části, na takzvaný severní Aral a na jižní Aral neboli na Malý a Velký Aral. Mezi nimi postavil Kazachstán hráz zachycující prakticky všechnu vodu ze Syrdarje. Velký Aral - na jih od vybudované přehrady - je prakticky ztracen a jeho zbytky se změnily v solnou pánev. Kromě toho vzniklo ještě další slané jezero, které se nazývá Sarykamyš, kam svádějí slanou vodu ze zavlažovaných polí. V Sarykamyši hladina stoupá, ale se zasolenou vodou ze zavlažovaných polí neustále roste i koncentrace soli. Všechny druhy ryb vyhynuly, rybářství zaniklo.

A Kaspické moře?

Na počátku sedmdesátých let byla hladina téměř o tři metry pod dlouhodobým normálem, ale pak začala opět stoupat. Vliv na hladinu moře mají bezesporu velké zavlažovací kanály v povodí Volhy i výpar z obrovských přehradních nádrží. Proč navzdory tomu hladina moře stoupá, zůstává záhadou.

Pokládáte vysychání Střední Asie za důsledek klimatických změn nebo za výsledek činnosti člověka?

Řekl bych, že zásahy místních lidí mají na vysychání Střední Asie a na růst teploty malý vliv. Změny jsou spíše globální a souvisejí s celkovým oteplováním planety. Tání ledovců je dlouhodobý proces, ledovce se většinou zmenšují, ale někdy i zvětšují. Jejich velikost závisí na cirkulaci vzduchu a na jeho teplotě, na množství srážek. V posledních sto i více letech však převažuje ústup. Pro země Střední Asie, kde zemědělství téměř zcela závisí na zavlažování, postupné mizení ledovců a tudíž i klesající průtoky v řekách budou mít nedozírné následky.

Má tedy smysl bojovat proti vysychání krajiny, jsou-li síly člověka nicotné ve srovnání se sílami přírody? 

Vzpomínám trochu nostalgicky na doby, kdy se v Sovětském svazu mluvilo o převedení sibiřských řek ze severu na jih. Za Gorbačova začali projekt kritizovat. Přivedením vody zničíme přírodu jinde, tvrdili kritikové - a měli pravdu. Nikdo ale nedomyslel, že co se týče zemědělství, je výhodnější zavodnit úrodnou půdu v poušti, než přivést plný objem vody do bažin v liduprázdné arktické krajině na severu. Podle mého názoru to nebyl špatný plán, ale uskutečnit jej mohl pouze Sovětský svaz. Po jeho rozpadu na něj žádná země nepřistoupí a nebude ho podporovat, dokonce ani Rusko. Nebudou přece zadarmo posílat vodu do zemí, které se proti nim mohou v budoucnu obrátit.

A východisko?

Člověk bude vždycky potřebovat vodu. V Uzbekistánu zmenšují plochy bavlny, která potřebuje hodně vody, a rozšiřují plochy zeleniny, ovocných stromů, dýní a melounů, ale spotřeba vody se v podstatě nezměnila. V ochraně přírody se ale přes neutěšené ekonomické podmínky a výrazný přírůstek obyvatel daří určitých úspěchů dosáhnout. Od roku 1963 vznikla v zemích Střední Asie řada rezervací a národních parků a zlepšila se i ochrana ohrožených živočichů. K tomu přispívá i rostoucí mezinárodní spolupráce.

Jakou úlohu hrála tato cesta ve vašem životě?

Původně jsem chtěl studovat zeměpis, ale kvůli třídnímu původu mě na školu nepustili, a tak jsem se na vyšší sociálně zdravotní škole vyučil laborantem pro nemocnice. Dva roky jsem pracoval na meteorologickém oddělení, kde jsem měřil - možná jako první v republice - koncentraci oxidu uhlíku v pražském ovzduší. Nakonec jsem vystudoval přírodovědeckou fakultu. Díky své první cestě do Asie jsem si zamiloval pouště a polopouště. Ta láska mě neopustila dodnes - při každé příležitosti jezdíme s mojí druhou manželkou především do Arizony a Nového Mexika.

 Nakonec jste se stal mezinárodně uznávaným odborníkem na sladkovodní ryby a pracoval patnáct let ve FAO, Světové organizaci pro výživu a zemědělství.

V mém životě vždycky hrála svou roli náhoda. V diplomové práci jsem se zabýval bezobratlými živočichy, podle jejichž výskytu se dá určit stupeň znečištění vody. V tekoucí vodě se téměř všude vyskytují bezobratlí živočichové, larvy chrostíků, jepic a dalšího hmyzu. Někteří bezobratlí jsou indikátory znečištění, jiní naopak dokládají čistotu potoka nebo říčky. Sledoval jsem přes rok kvalitu vody ve dvou přítocích Želivky, kde se v padesátých letech - v souvislosti s plánovanou stavbou přehrady pro dodávku pitné vody do Prahy - prováděl komplexní výzkum.

A jak jste se dostal k rybám?

Také trochu náhodou. Po návratu ze Střední Asie jsem objevil možnost pracovat jako výzkumník v Ghaně na přehradě na řece Volta. V té době to měla být plošně největší umělá nádrž na světě. Úřady mě tam po delších tahanicích kupodivu pustily, ale dostával jsem stejně malý plat jako Afričané. Místní přitom měli rodinné zázemí, kdežto my jsme si museli všechno kupovat. Přesto jsem vydržel šest let.

V Ghaně nás byla hrstka: indický hydrobiolog se zabýval planktonem, já jsem studoval bentos - zvířátka, která se hemží na dně. Sledovali jsme čtyři roky, jak se nádrž postupně plní, takže nakonec dosáhla délky 400 kilometrů a plochy 8 400 kilometrů čtverečních. Pravidelně jsme ji celou objížděli. Sledoval jsem nejprve ze břehu a potom z malého trawleru, jak se rybáři vrací z lovu v malých člunech. Téměř v každém z nich byly až dva tisíce ryb. Strašná spousta ryb. Nikdo netušil, kolik se toho chytá a kde, jaké druhy. Nezbývalo, než se tomu věnovat, protože jsme na to nikoho jiného neměli. Tak jsem se dostal ke sladkovodnímu rybářství v tropických a subtropických vodách, kde právě ryby představují jeden z hlavních zdrojů potravy. Dělal jsem to dva roky, ale pak dorazili do týmu, který jsem vedl, další odborníci: Angličan, Kanaďan a Ir. Postupně jsem jim předal svoje úkoly a začal zase něco jiného. Tak je to pořád. Dělám, co je zrovna potřeba, a někdy se dokonce vracím k tomu, co jsem dělal původně.

Kdy jste se rozhodl emigrovat?

Po šesti letech v Ghaně mi doporučili přednášet a vést oddělení zoologie na Univerzitě Makerere v Ugandě. Tam mi začaly docházet z Prahy čtvrtky papíru s příkazem, abych se okamžitě vrátil do Československa. V roce 1973 mi skončila platnost československého pasu. Zašel jsem proto za komisařem pro uprchlíky a zeptal se, zda pro mě může něco udělat. Odpověděl, že v žádném případě, a vybídl mě, abych Ugandu okamžitě opustil. Po devíti letech jsem opustil Afriku a na krátký čas přešel do Rakouska, kde začínal výzkum alpských jezer.

Po mnohaletém pobytu v Africe mi však Evropa připadala stísněná a malá, a to ve všech směrech. Naštěstí mi v Rakousku dali pas pro osoby bez státní příslušnosti, a když mi po šesti měsících zavolal australský kolega a řekl, že se u nich na universitě v Melbourne uvolnilo místo, příliš jsem neváhal. V Austrálii už žil můj bratr, takže jsem tam měl zázemí. Australské občanství mi dali za 15 měsíců, protože jsem pracoval déle než šest let v zemích Britského společenství.

Když se podíváte zpátky na svůj život, co vám připadalo odborně nejzajímavější?

Mám slabost pro Asii. Jako expert Organizace spojených národů jsem se pohyboval převážně v asijských zemích. Dnes se mi zdá, že rozumím lépe asijským národům než obyvatelům Evropy. Je třeba proniknout do jejich mentality, jejich myšlení a chování a tomu se přizpůsobit, nikoliv jim vnucovat násilím svoje názory, jak to dělají především Američané. To v Asii nefunguje. Odborně je pro mě Asie stejně zajímavá jako Afrika.

Čím se liší „krajiny včerejška" od „krajin dneška"? Jinými slovy: Čím se liší dnešní svět od světa vašeho mládí?

Budu se držet ryb. Když jsem přijel do Afriky, ryb bylo ještě spousta. Lovily se v jezerech, řekách i přehradách. Jen ve Voltě to bylo 60 tisíc tun za rok. Na hladinu však vyjíždělo stále více lodí, začalo se lovit příliš mnoho. Porušily se tím přirozené potravní řetězce. Stejným procesem procházelo později například i Viktoriino jezero ve východní Africe. S mizením velkých ryb, které se prodávají za vyšší cenu, se velikost nabízených ryb neustále zmenšovala, nakonec došlo i na malé rybky. Ve statistikách se ta změna příliš neprojevila, protože malé ryby rostou v tropech rychleji. Jen tunu velkých ryb nahradila tuna malých rybiček. „Přelovili" jsme nejen sladké vody, ale i zdánlivě nekonečné prostory oceánu. Už dlouhá léta proto roste podíl akvakultury, pěstování ryb v umělém prostředí.

Lidé v bohatých zemích jedí především dravé ryby, které mají dobré maso, jako je například pstruh nebo losos. Jenže dravé ryby vyžadují, abyste je krmili potravou bohatou na bílkoviny. Takový pstruh potřebuje obrovskou spoustu bílkovin. Malé ryby se proto zpracovávají jako potrava pro ty větší. Téměř celý výlov ančoviček nebo sardinek u peruánského pobřeží padne na výrobu rybí moučky, která slouží jako potrava pro jiné ryby. To je samozřejmě drahé - v rozvojových zemích si nic podobného nemohou dovolit. Rozvíjejí proto chov býložravých ryb, což je mnohem lacinější. Klasické býložravé ryby v tropech jsou tilápie, které lze pěstovat i v Čechách v chladících vodách tepelných elektráren, ve vodách mírného subtropického pásma jsou to čínští kapři, amur bílý a tolstolobik. V rybnících lze amura krmit trávou a tolstolobik se živí v dobře živeném rybníku řasami. V Číně, která je dnes v akvakultuře nejdál, se pěstují tímto způsobem miliony tun ryb. Jenže Evropané, o Australanech či Američanech ani nemluvě, nemají tolstolobika rádi pro nevalnou konzistenci jeho masa. Pro Američany a Australany je nejen tropická tilápie ale i náš kapr obecný plevelná ryba. Kdyby je v Austrálii u vás našli v domácím rybníčku, zaplatili byste vysokou pokutu.

 

Rostoucí nedostatek vody se projevuje na všech kontinentech - klesá hladina vody v afrických jezerech, všude se zmenšují horské ledovce. Mizí voda na dolním toku Žluté řeky, na jejíž březích se rodila jedna z nejstarších civilizací na světě. Zrychlené tání himálajských ledovců ohrožuje Indii a Čínu tím, že v budoucnu poklesne množství vody pro závlahy. Kdysi bohatá loviště ryb jsou dnes ve valné většině „přelovena". Nepadá na vás jako na hydrobiologa někdy beznaděj, když vidíte, jak chamtivost vítězí nad zdravým rozumem?

Největším problémem je přelidnění a stoupání životní úrovně po celém světě. Člověk si nedá poradit a začíná hledat řešení teprve, když mu nic jiného nezbývá. Pokud se díry dají ještě stále něčím ucpat, zkoušíme záplaty a hlavně věříme, že se vždy objeví nové řešení. Dosavadní stav je neudržitelný.

V Austrálii, kde bydlím, žije 22 milionů lidí. Když jsem se tam v roce 1974 přistěhoval, bylo jich 14 milionů. V Austrálii to ovšem není taková tragédie. Když jsem na počátku sedmdesátých let pracoval v Ugandě a jezdil přes Keňu do Tanzánie, kde jsem dělal výzkum na Viktoriině jezeře, měla každá z těch zemí asi 8 milionů obyvatel. Dnes má Tanzánie 30 milionů a Uganda se k tomu blíží, Keňa má už téměř 40 milionů. Za čtyřicet let se počet obyvatel zvýšil čtyřnásobně. V Keni se přitom hodí k obdělávání jen devítina půdy, víc se nedá zorat. Egypt by nepřežil, kdyby mu Amerika neposílala každý rok několik milionů tun obilí ročně.

Dříve nebo později však na konečnou hranici narazíme.

Jistě. Doufejme jen, že se růst světové populace zastaví na 10 miliardách.

Když se nyní s odstupem let podíváte na svoje počátky, na cestu do Střední Asie, cítíte nějakou nostalgii?

Bylo to úžasné a určitě mě to výrazně ovlivnilo. Mě i moji současnou manželku zaujala amatérská geologie, jezdíme se dívat na nejrůznější skalní útvary po celém světě. To je výhoda přírodovědce, který má vždy mnoho zájmů. Když jste třeba v poušti, zajímá vás geologie, protože na otevřených prostorách vidíte všechno jako na dlani. V tropickém pralese, kde je vše zarostlé, se zase zabýváte především botanikou. V Itálii jsme lezli do hor, strašně nás zajímala bohatá květena Apenin. Všude se dá najít něco pozoruhodného. Ve Střední Asii jsou fantastické písky a přírodní útvary, hory a jezera. Obrovská rozmanitost. Něco podobného jsem potom našel v Africe, v Austrálii a v západních Spojených státech.

Chtěl byste se tam ještě někdy vrátit?

Určitě. Rozhodně bych tam už ale nejel v létě, kdy bývá v Taškentu nebo Ašchabadu přes 40 stupňů ve stínu. Tehdy jsme neměli jinou možnost. Byli jsme ale mladí, právě tvrdé podmínky nás zocelily. Vždycky jsem chtěl pracovat v arktických nebo antarktických oblastech. Místo toho jsem celý život strávil na rovníku nebo v subtropech, kde vlastně bydlím dodnes. Důležité je se umět přizpůsobit, v životě jako v přírodě. 

Jste specialista Organizace spojených národů na sladkovodní ryby. Chodíte si někdy sám zalovit?

Ne, rybářský prut jsem nikdy neměl v ruce. Nemám na to čas.

zpět

Josef Koutecký (1930)

 

Zakladatel samostatného oboru dětské onkologie a české (pražské) školy dětské onkologie. V roce 1978 vydal se spolupracovníky knihu Nádory dětského věku, první monografii onkologie u nás. Pět funkčních období byl děkanem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a v letech 1997 - 2000 byl prorektorem UK pro vnější vztahy. Bylo mu uděleno prestižní státní vyznamenání ,,Medaile za zásluhy". V nakladatelství Gasset mu letos vyjde kniha Moje třetí láska, jejíž součástí jsou eseje sedmi jeho přátel Cyrila Höschla, Martina Hilského, Jiřího Michala. Richarda Škáby, Vladimíra Vondry, Rudolfa Zahradníka a Karla Zemana.

Podrobnější informace o autorovi najdete v sekci "Autoři".

 

 

 


Aktuality

Nová pohádka populárního lékaře Josefa Kouteckého

06.03.2018

Vyjde v říjnu 2018 a dnes přinášíme první ukázku

Vychází nová zajímavá publikace o příčinách kardiovaskulárních onemocnění

14.03.2017

Kardiolog MUDr. Jan Bruthans je autorem odborně zaměřené studie o příč ...

archiv aktualit >